autor: JIŘÍ BENEŠ (30.3.2011)

Ochotnické divadelnictví má v kraji dlouhou tradici a její stopy jsou více či méně viditelné na mnoha místech, nezáleží přitom, zda se zmiňujeme o větším městě nebo vesnici. Divadlo tu do lidí zarostlo hluboko, a ačkoli se tradice někde přetrhla, vždy se našla skupina zapálených pro věc a navázala na ni.
Díky tomu dnes to, čemu říkáme ochotnické nebo amatérské divadlo, nezaniklo a trvá dál.
Pátrání Deníku po divadelních aktivitách bylo zajímavé a čtenáři se postupně dozvídali, že třeba v Bludově působí soubor Blud v Tyátru, že Jednotě divadelních ochotníků z Loštic je sto třicet pět let nebo že v Pivíně spolek Větřák připomíná nesmrtelného génia Járu Cimrmana. „Neměli jsme skoro žádné zkušenosti, ale na první hru vzpomínáme všichni. Mnozí z herců našeho souboru hráli vůbec poprvé,“ vzpomíná zase člen souboru DS Bratrušov Milan Marek.

„S ochotničením jsme začali již v roce 2003, a to na zámku v Náměšti při večerních pohádkových prohlídkách. V té době nás byla parta asi desíti nadšenců, převážně studentů, kteří měli potřebu se někde vydovádět a dát prostor svému, doposud skrytému, talentu,“ prozradila zase Alice Buiglová z divadla Za dveřmi v Náměšti na Hané.
Emílii Vránové, člence souboru Smotaná hadice napsal dokonce Miloš Forman. Spolek z Křenovic se totiž na divadelní prkna rozhodl umístit jeho film Hoří, má panenko. „Podíval jsem se na vaše představení a jsem z toho dojatý. Můžete ho hrát kdekoli a kdykoli,“ píše světoznámý režisér v dopise.
Čtenáři se také dozvěděli, že v souboru Štěk ze Štěpánova mají raritu v podobě originálních kulis. „Zdědili jsme je po starších ochotnících a vydrží nám myslím ještě na dlouho. Divadelníci je zakoupili v roce 1948 a skoro se nevyužívaly, maximálně jako dekorace na plesech. Máme tam zámky, hrady, komnaty, kameny, les – zkrátka na co si člověk vzpomeneme. Myslím, že bychom z toho s klidem mohli postavit tři nebo čtyři scény. Každopádně je to náš poklad a jsme rádi, že je máme. Neumím si totiž představit, kolik by stálo, kdybychom si je měli pořizovat dnes,“ vyprávěl vedoucí Štěku Pavel Uvízl.
Namátkou připomenuté soubory tu zastupují těch několik desítek, které se staly hrdiny našeho seriálu. Ačkoli se jednotlivá divadla od sebe lišila, spojoval všechny lidi kolem nich zájem a chuť něco dělat, aniž by do toho šli s tím, že něco získají, nebo si dokonce něco vydělají. Amatérské divadlo je nezištná činnost a člověk do ní musí vložit mnoho času a energie. Odměnou jim je potom potlesk a spokojené hlediště. A dělat něco, co člověka baví, a zároveň s tím ještě bavit i diváky – to rozhodně stojí za to.