Náměšť na Hané – „S ochotničením jsme začali již v roce 2003, a to na zámku v Náměšti při večerních pohádkových prohlídkách. V té době nás byla parta asi deseti nadšenců, převážně studentů, kteří měli potřebu se někde vyblbnout a dát prostor doposud skrytému talentu,“ uvedla Alice Buiglová, členka divadla Za dveřmi z Náměště na Hané. To je dalším hostem dnešního seriálu, který mapuje amatérská divadla v?Olomouckém kraji.

Ochotnické divadlo v Náměšti na Hané má dlouhou tradici, která se táhne od sedmdesátých let devatenáctého století. Působil v něm například i František Lakomý. „Narodil jsem se v domě, kde se hrávala amatérská divadla, moji rodiče tam měli hostinec. V letech 1945-1947 jsem režíroval a hrál v Hadriánovi z Římsů, Okénku, Princezně Pampelišce, Oblacích. Někdy v letech 1951 nebo 1952 jsem s místními ochotníky nastudoval, už jako posluchač JAMU, Maryšu bratří Mrštíků. Představení bylo v bývalém lomu, kterému se říkalo Divadelní skála,“ píše Lakomý ve svých vzpomínkách.

Původní spolek se ale po revoluci rozpadl a na chvilku se zdálo, že se z náměšťského života divadlo vytratilo. S tím se ale nechtěla smířit skupina ochotníků, která na bohatou divadelní tradici v jednadvacátém století navázala a v roce 2007 založila občanské sdružení Za dveřmi. Po večerních zámeckých prohlídkách přišel na řadu první repertoárový kus, pohádka O mluvícím prstenu, kterou divadelníci poprvé ukázali na nádvoří zámku. „Tehdejší kastelánka zámku Radka Pluskalová, naše současná režisérka, měla vizi a snažila se ji s naší pomocí realizovat. Začalo nás to bavit, přidávali se k nám další kamarádi, spolužáci, známí, prostě lidi, kteří chtěli hrát divadlo. Bylo mezi nimi i několik zkušených jedinců, kteří zažili éru starého ochotnického divadla a předávali nám své zkušenosti,“ vysvětlila Buiglová.

Tehdy ještě členové neměli zastřešený prostor, kde by mohli hrát, scházeli se ve svých domovech, na zahradě, v amfiteátru nebo v sokolovně. Využívají i sál kulturního zařízení v Náměšti na Hané, kde mají malou kostymérnu a scházejí se tu jednou, dvakrát a před premiérou i třikrát týdně. Zkouší se od ledna a na jaře bývá premiéra.

Po první pohádce se soubor pustil i do Strašidla cantervillského nebo do hudební komedie Tenor na roztrhání. „Ta se setkala s obrovským úspěchem. Oko i ucho diváka si přišlo na své. Podařilo se nám totiž skloubit tanec, zpěv a vše doplnit dobře vybranou hudbou, lechtivé scény byly už jen třešničkou na dortu. Obě tyto hry byly náročné, co se týče kostýmů a také scény,“ popsala členka náměšťského spolku s tím, že kostýmy si soubor obstarává sám, protože po minulých ochotnících nezbylo skoro nic. Členové proto prohledávali půdy a skříně u babiček a dávali dohromady všechno, co by se mohlo hodit. Ale většinu kostýmů šije maminka Alice Buiglové. „Stejně tak to bylo i s rekvizitami, každý, kdo má šikovné ruce, přidal ruku k dílu. A s kulisami to bylo obdobné. Naši šikovní muži vyráběli, co bylo potřeba – dveře, schody, opravili i mechanismus opony. S každou hrou se tak vylepšuje naše zázemí, ale pořád to není ono. Jsme proto velice rádi, že se v letošním roce podařilo získat grant z Olomouckého kraje, díky kterému chceme obnovit technické zázemí,“ dodala.

Zatím poslední inscenací, se kterou se úspěšně představili třeba i divákům na Přehlídce ochotnického divadla v Uničově, je komedie Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra. „U komedií zůstaneme i v budoucnu, protože naším hlavním cílem je pobavit diváky. Chceme totiž, aby se na chvíli odpoutali od každodenních starostí. Dalším takovým cílem je naučit lidi chodit na divadlo, proto také v rámci představení připravujeme bohaté občerstvení a?výstavu fotografií. Myslím, že se nám to úspěšně daří plnit. Důkazem toho jsou kladné ohlasy na naše divadelní představení a dokonce i ovace vestoje,“ uzavřela s úsměvem herečka.